released April 1, 2003

"Asi jen málokdo z návštěvníků několika posledních ročníků Pražského industriálního festivalu mezi plejádou mnohem zvučnějších jmen ("vyzbrojených" však většinou jen elektronickými krabičkami) přehlédl pódiově daleko živější prezentaci kapely Děti deště, nesoucí se v duchu klasického "old school" industriálu. Pro tuto skupinu s mírně proměnlivým personálním obsazením, vždy však sdruženým kolem frontmana Petra Humpála, jsou od jejich počátků charakteristické výrazné rytmy, dosahované za pomocí nejrůznějších kovových a ocelových perkusí. K nim později přibyl drásavý zvuk noise-kytary a sound Dětí deště se posunul směrem k tradičnějším rockovým formám.

Nahrávka nazvaná poněkud záhadně Poslední fext dokumentuje loňskou fázi vývoje kapely. Jde o kolekci čtyř improvizačních instrumentálních skladeb k dokumentárnímu filmu shodného jména rozšířenou o jednu živou nahrávku z posledního ročníku Malé Alternativy a o zmíněný dokument Poslední fext v AVI formátu (který se mi však shodou okolností na mém domácím počítači nepodařilo spustit, takže v jeho případě jaksi nemohu sloužit).

Co se ale klasické hudební stopy disku týče, ta je navýsost přesvědčivým důkazem o invenčním potenciálu skupiny. Hned v úvodní Air na vás dýchne dusivá atmosféra navozená hučící basou a vazbící kytarou takřka ve stejné intenzitě, jakou se blahé paměti prezentovalo trio Massaker Caspara Brötzmanna. Po tomto kratičkém prologu se Děti deště představí v tom nejlepším světle. Skladba nazvaná příznačně Instinkt Jazz je vlastně jakýmsi fiktivním výletem kapely směrem do rockové historie, ve kterém však naprosto pohrdá žánrovými mantinely a kombinuje zdánlivě neslučitelné. Výrazná kovová rytmika - účelně jednoduchá, místy však nenápadně vynalézavá a variabilní, zbavená hráčské posedlosti á la Fajt, je kolorována proměňujícím se předivem kytarových zvuků. Od takřka frisellovsky pojatých jazzovo-bluesových vyhrávek, přes psychedelické vazbení až po sevřený, zlověstně metalický hluk, tak v kombinaci s halucinogenní rytmikou vytváří zcela svébytný zvukový útvar, jakousi rockově-industriální mantru, ne nepodobnou té, kterou léta fascinujícím způsobem produkují a stále zdokonalují němečtí Faust.

Třetí track - skladba nazvaná Time Machine v duchu svého názvu skutečně připomíná dobře pracující, kovově rachotící stroj, avšak se zřetelně tepajícím lidským srdcem. Tady zní Děti deště skutečně silně industriálně, díky výše zmíněným přednostem jejich práce s perkusemi však skladba nepostrádá přirozenou muzikálnost a od začátku do konce rozhodně nic neztrácí ze svého napětí. Bohužel totéž nelze říci o v čtvrté Railroad Tycoon, jež vyznívá jako poněkud samoúčelná reminiscence na "old-school" industriální školu. Svého času často používaný agresivní zvuk brusky do koncepce skladby příliš nezapadá a v předchozích skladbách funkční rytmika tu už zdaleka nedosahuje takového napětí. Právě zde se Děti deště začínají poněkud opakovat a přece jen odhalují své dílčí nedostatky. Navíc do celkové koncepce zvukové stopy k "soundtracku" příliš nezapadá ani rockověji pojatý bonus Enrico, jež je postaven na pomalu se rozvíjejícím bluesovém motivu. Skladba sama o sobě však svoje kvality nezapře, má výtečnou gradaci a její závěr se nese ve výrazném zvukovém zintenzivnění, vrcholícím v hutném, na Sonic Youth odkazujícím, noise-kytarovém finále.

Zůstává tak (dosud samozřejmě) nezodpovězená otázka. Jsou Děti deště jen jedním z originálněji vyrašivších výhonků na poli všemožných crossoverů, kterým však budou po čase přece jen chybět potřebné živiny k delšímu přežití nebo se pomalými krůčky stanou vyšlechtěnou a ojedinělou odrůdou, která svými novými a výraznějšími barvami bude i nadále lákat větší a větší množství neukojených hudebních fajnšmekrů?"

(Igor Nováček na Freemusic.cz, 11.4.2003)